Svědomí je nejvýznamnější prvek lidské vznešenosti a důstojnosti, tento mravní cit nás vede k tomu, abychom rozeznali, co je dobré, od toho, co je špatné. Je nutné formovat vlastní svědomí, aby se nestalo „jakousi destruktivní silou narušující skutečné lidství.“ Svědomí má být posvátným místem, kde mu Pravda ukazuje své pravé dobro. (Upraveno podle: Reconciliatio et paenitentia str. 62)

Zpytování svědomí je tedy jednou z nejvýznamnějších chvil osobního života. Při něm totiž člověk stojí tváří v tvář pravdě svého života. Odhaluje tak, jak jsou jeho skutky vzdáleny od ideálu, který si stanovil.

Kvůli poutu, jež nás v mystickém těle navzájem spojuje, všichni neseme tíží omylů a vin těch, kteří nás předešli, i když za ně nemáme osobní zodpovědnost a ani nechceme nahrazovat soud Boha, jenž jako jediný vidí do srdce.

Naše malá víra přispěla k tomu, že mnozí upadli do lhostejnosti a vzdálili se od opravdového setkání s Kristem.¹

1. _{SAVERIO GAETA, Mé Jubileum, Co říká Jan Pavel ll. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2000. str. 92-93.}