Svatý Václav. „Slova Páně hlásal životem svým celým, apoštolem víry vlasti naší byl, Boha miloval i lid svůj srdcem vřelým, příkaz lásky Páně skutkem naplnil. Za své vrahy prosil v posledním svém vzdechu: Bůh ti odpusť, bratře! Šeptal jeho ret. Nikdy nezahyne plémě věrných Čechů, dokud bratr bude bratru odpouštět.“¹

VODOPÁD MOCI ODPUŠTĚNÍ

„V každém případě se církev dnes „staví proti jakémukoli pesimistickému fatalismu, žádá a vyvolává naději v zítřek: v čase i mimo čas. V plnění svého poslání ukazuje, že Pán Ježíš je příčinou, cílem a vzorem autentického člověka. Představuje příkazy lidské a evangelijní morálky ne jako omezení nebo pohnutky k útlaku, ale jako důvody plného rozvoje osobnosti. Odhaluje cíle, pro které stojí za to žít, a Kristovým jménem dává sílu, aby se jich dosáhlo“. Mezi „znameními, která vedou k tomu, abychom hleděli k novému tisíciletí s nadějí“, uvádí papež se zvláštním důrazem „setkání, která se opakují jako důsledné rozvíjení ´ducha Assisi´“ nakolik ´býti spolu, abychom vyprošovali od Božího milosrdenství mír mezi lidmi, představuje proroctví nové doby´.“²

Vzpomínám na rok 1980, kdy mne silně zasáhlo Slovo života: „Hle, Beránek Boží“ a po 17 letech (1997) jsem najednou při modlitbě křížové cesty na Svaté Hoře poznala a pochopila, že: „Hle Beránek Boží“ má pokračování: „KTERÝ SNÍMÁ HŘÍCH SVĚTA“ (Jan 1, 29)

„Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ = KTERÝ SE DÁVÁ CELÝ, V MOCI ODPUŠTĚNÍ A VZKŘÍŠENÍ. Jak úžasné je, když si uvědomuji, že svým pozváním mne Boží láska připojila, spíše "přivázala" mé povolání, k … svědectví svatého Jana Křtitele, k jeho vidění, dosvědčování a ukázání na Beránka, který snímá hříchy světa.“³

… mohu svědčit mnohým a zvát mnohé blízké i vzdálené bližní. „Jsme vyzývání ztělesňovat postoj živého svědectví. „Kdo je to ´svědek´? Je to ten, kdo ´byl přítomen tomu, co se stalo´, kdo takřka uviděl to, o čem svědčí, a dotkl se toho," zdůrazňuje papež. „Ale jak můžeme my, po dvou tisících letech, mít podobné poznání Krista? Jak tedy můžeme o něm ´svědčit´? Dnes jsou a vždycky budou až do konce světa, jak víme a jak nám připomíná koncil, rozmanité formy Kristovy přítomnosti mezi námi: v liturgii, v jeho slově, v knězi, v nejmenším dítěti, v chudém… Vždy je zapotřebí vidět tyto přítomnosti, ´mít oči k vidění a uši k slyšení´: s přímým poznáním, které je opravdovým společenstvím života s ním.“⁴

Kde je Ten, kterému říkáme První i Poslední? Kde jsi Lásku, člověče skryl? „Vyloučení Boha, přerušení spojení s Bohem, neposlušnost vůči Bohu: to byl a jest během celých lidských dějin hřích, který na sebe ovšem bere různé podoby a může dojít tak daleko, že se Bůh a jeho existence popírá, což se nazývá ateismem.“⁵ Odpuštění náš i bližního osud mění k dobrému, pomáhá žít hluboké a radostné lidské vztahy a rozvíjet osobní vlohy. Bůh nám odpouští jako první.  

„Člověk je totiž jádrem své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.“ (GS 12) 

_{KANCIONÁL, společný zpěvník českých a moravských diecézí. Zvon 1999. Str. 493.}

_{SAVERIO GAETA. Mé Jubileum. Co říká Jan Pavel II. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří r. 2000. Str. 14.}

_{ŠKERENČÁKOVÁ MONIKA JOLANA, Armáda Ducha Svatého, Praha 2009. str. 25.}

_{SAVERIO GAETA. Mé Jubileum. C říká Jan Pavel II. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří r. 2000. Str. 12.}

_{RECONCILIATIO ET PAENETENTIA, O smíření a pokání v dnešním poslání církve. Posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla ll. O smíření a pokání v dnešním poslání církve z 2. prosince 1984. Zvon, České katolické nakladatelství Praha 1996. Čl. 14, str. 32.}