„První setkání

            S mým spolubydlícím Pavlem jsme se jednoho dne rozhodli, že čtvrtky věnujeme návštěvám ranní mše v katedrále svatého Víta. Důvodem nebylo nějaké náhlé náboženské zapálení, ale poněkud přízemní pohnutka, prohlédnout si zdarma vnitřek katedrály. Nicméně po první mši jsme si řekli, že budeme chodit každý čtvrtek. Čistě ze zájmu. Byl čtvrtek 24. dubna a my jsme jako každý týden vyrazili na mši. Pamatuji si to dobře, protože to byl právě den mých dvacátých narozenin. Před Hradčanským náměstím jsme ale narazili na tři policisty, kteří nám z důvodu zahraničních návštěv na Pražském hradě nedovolili projít. Nicméně po našem ujištění, že jakmile mše skončí, půjdeme pryč, nás pustili. Vydali jsme se tedy přes náměstí. Po chvilce na nás začali volat, kam to jako jdeme a že jsme říkali, že jdeme na mši. Vysvětlili jsme, že jdeme do Svatého Víta, načež nám řekli, že tudy to teda nepůjde a že to máme obejít. V tom okamžiku se objevila ve dveřích kostela Sv. Benedikta sestra Monika, a řekla, že tedy můžeme jít na mši tam. Na to, abychom obcházeli náměstí a šli do katedrály z druhé strany, nám už nezbýval čas, a tak jsme šli na mši svatou ke Sv. Benediktovi. Po jejím skončení jsme se znovu setkali se sestrou Monikou. Měli jsme stejnou cestu a tak jsme šli spolu. Mluvili jsme o víře, o křtu a o svatém Augustinovi. Než jsme se rozešli, požádala nás sestra Monika o laskavost. Měli jsme si něco přečíst a okomentovat. Nevěděli jsme vůbec, o co jde a sestra Monika nám nic říci nechtěla, ale protože jsme měli ten den zrovna dost času, souhlasili jsme se schůzkou. O hodinu později jsme se se sestrou Monikou setkali v Úvoze. Šli jsme na petřínský kopec k soše panny Marie. Tam nám dala sestra Monika přečíst svůj projekt.

První dojem

            Projekt sestry Moniky si dává za cíl ukázat všem lidem, nejen křesťanům, sílu odpuštění a naučit je odpouštět. Sobě i ostatním. Toho chce dosáhnout sedmasedmdesátiletým stálým působením na obyčejné lidi, prostřednictvím různých společenských akcí. Armáda ducha svatého chápe odpuštění jako nejsilnější prostředek k nastolení míru a všeobecné blaženosti a právě absenci odpuštění v dnešní společnosti vnímá jako příčinu všeho zlého, co se na světě děje ať už jsou to války, zločiny nebo cokoliv jiného. S tím musím jen souhlasit. Dnešní lidé opravdu neumějí odpouštět svému bližnímu, by co víc, neumí odpouštět ani sami sobě, neumějí se omlouvat a kát se za své činy. Naučit lidi odpouštět, myslím skutečně odpouštět, ne pouze slovy ale celou svou bytostí odpustit čin, který se onoho člověka skutečně dotkl, může z lidí udělat lepší, citlivější a hlavně mírumilovnější bytosti. Může vést ke zlidštění člověka a učit pokoře. Právě ty hodnoty, které nám vštěpuje křesťanství. I díky tomu vnímám cíl sestry Moniky a jejího projektu jako velmi ušlechtilý a prospěšný a doufám, že svůj záměr naplní.“

 DĚKUJI JAKUBOVI.

 24. 4. 2014

„Jmenuji se Pavel a jsem studentem prvního ročníku vysoké školy v Praze. Ačkoli nejsem věřící člověk, chodím občas do kostela na ranní mše. A právě na mši jsem se setkal se sestrou Monikou, která mě požádala, jestli bych si nemohl přečíst její práci a poté ji zhodnotil.

Pokusím se sepsat nejdůležitější prvky projektu tak, jak jsem je pochopil po prvním přečtení bez jakýchkoli předchozích znalostí textu.

Text, který mi sestra Monika předložila, byl popisem projektu, jehož cílem je zlepšení mezilidských vztahů. Místem provedení projektu má být Královská cesta v Praze. To ovšem neznamená, že by se plán týkal pouze lidí vyskytujících se u tohoto místa. Jde spíše o středisko nebo jádro, odkud by se měly myšlenky projektu šířit.

Plán, kterak řešit obtíže lidského soužití, je vymezen nejen místem konání, ale také časově. Jedná se o tři po sobě jdoucí období, a to období sedmi měsíců, sedmi let a sedmdesáti let. Přestože se zdá, že zejména poslední jmenované období je velice dlouhé, je projekt stále časově omezen. Jedná se tedy o projekt jednorázové povahy, který nemá za úkol soustavně pomáhat, ale spíše probudit pocit nutnosti uvědomění.

Nejvýznamnějším prostředkem pomoci má být schopnost odpuštění. Naučit sebe i ostatní odpuštění je zajisté obtížný úkol, ale pokud se podaří, mělo by být lidské soužití jednodušší a lidé tak šťastnější. Nebudou v sobě dusit pocity ukřivdění nebo zloby, protože budou moci odpustit. Právě schopnost odpuštění by měl projekt lidi naučit. A tato schopnost by se pak měla šířit dál.

Významným prvkem plánu je to, že odpouštění není podmíněné vírou. Nezáleží na vyznání, ba ani na tom, zda jsem věřící, odpouštět můžeme všichni. Do projektu se tedy můžou začlenit všichni.

Nedokážu říci, zda bude projekt úspěšný, či nikoli. Můžu však říci, že alespoň mě osobně text přinutil k zamyšlení a poučil.“

DĚKUJI PAVLOVI.