Chodila jsem za nemocnými do Ústřední vojenské nemocnice na oddělení pro veterány. Několikrát jsem byla za veteránem Josefem T. Vždy, když jsem ho navštívila, nepřál si nic, abych mu měla přinést. Jak řekl: „Tady je o mne postaráno.“ Avšak, vždy si přál, abych se s ním modlila. A tak jsme se spolu takto modlili:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen (Mt 6,9-13)

Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.“

I přesto, že mu bylo 90 let, vždy si vzpomenul na společnou modlitbu. Když jsem zase jednou přišla za panem Josefem, musel ležet, protože byl zesláblý. Opět prosil o společnou modlitbu. Tentokrát po modlitbě dodal:  „Tady v pokoji nemám zobrazený kříž. Můj kříž je tam. A ukázal směrem k oknu. Víte, ten dřevěný rám, tvoří kříž. K němu se obracím. Tam si představují Kristovo ukřižované tělo.“

Zasáhla mne jeho veliká víra. Řekla jsem si: Budu tvořit ´Okenní kříž´, symbol víry. V tomto drahocenném symbolu kříže, je zabudované naše štěstí. Věřím tomu tak jako veterán Josef.

(Okenní kříž se může pověsit na záclonu, závěs, do auta, na zeď, na klíč, na šat,…) Adalbertady