Svatý Václav. „Slova Páně hlásal životem svým celým, apoštolem víry vlasti naší byl, Boha miloval i lid svůj srdcem vřelým, příkaz lásky Páně skutkem naplnil. Za své vrahy prosil v posledním svém vzdechu: Bůh ti odpusť, bratře! Šeptal jeho ret. Nikdy nezahyne plémě věrných Čechů, dokud bratr bude bratru odpouštět.“1
VODOPÁD MOCI ODPUŠTĚNÍ
„V každém případě se církev dnes „staví proti jakémukoli pesimistickému fatalismu, žádá a vyvolává naději v zítřek: v čase i mimo čas. V plnění svého poslání ukazuje, že Pán Ježíš je příčinou, cílem a vzorem autentického člověka. Představuje příkazy lidské a evangelijní morálky ne jako omezení nebo pohnutky k útlaku, ale jako důvody plného rozvoje osobnosti. Odhaluje cíle, pro které stojí za to žít, a Kristovým jménem dává sílu, aby se jich dosáhlo“. Mezi „znameními, která vedou k tomu, abychom hleděli k novému tisíciletí s nadějí“, uvádí papež se zvláštním důrazem „setkání, která se opakují jako důsledné rozvíjení ´ducha Assisi´“ nakolik ´býti spolu, abychom vyprošovali od Božího milosrdenství mír mezi lidmi, představuje proroctví nové doby´.“2
Vzpomínám na rok 1980, kdy mne silně zasáhlo Slovo života: „Hle, Beránek Boží“ a po 17 letech (1997) jsem najednou při modlitbě křížové cesty na Svaté Hoře poznala a pochopila, že: „Hle Beránek Boží“ má pokračování: „KTERÝ SNÍMÁ HŘÍCH SVĚTA“ (Jan 1, 29)
„Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ = KTERÝ SE DÁVÁ CELÝ, V MOCI ODPUŠTĚNÍ A VZKŘÍŠENÍ. Jak úžasné je, když si uvědomuji, že svým pozváním mne Boží láska připojila, spíše "přivázala" mé povolání, k … svědectví svatého Jana Křtitele, k jeho vidění, dosvědčování a ukázání na Beránka, který snímá hříchy světa.“3
… mohu svědčit mnohým a zvát mnohé blízké i vzdálené bližní. „Jsme vyzývání ztělesňovat postoj živého svědectví. „Kdo je to ´svědek´? Je to ten, kdo ´byl přítomen tomu, co se stalo´, kdo takřka uviděl to, o čem svědčí, a dotkl se toho," zdůrazňuje papež. „Ale jak můžeme my, po dvou tisících letech, mít podobné poznání Krista? Jak tedy můžeme o něm ´svědčit´? Dnes jsou a vždycky budou až do konce světa, jak víme a jak nám připomíná koncil, rozmanité formy Kristovy přítomnosti mezi námi: v liturgii, v jeho slově, v knězi, v nejmenším dítěti, v chudém… Vždy je zapotřebí vidět tyto přítomnosti, ´mít oči k vidění a uši k slyšení´: s přímým poznáním, které je opravdovým společenstvím života s ním.“4
Kde je Ten, kterému říkáme První i Poslední? Kde jsi Lásku, člověče skryl? „Vyloučení Boha, přerušení spojení s Bohem, neposlušnost vůči Bohu: to byl a jest během celých lidských dějin hřích, který na sebe ovšem bere různé podoby a může dojít tak daleko, že se Bůh a jeho existence popírá, což se nazývá ateismem.“5 Odpuštění náš i bližního osud mění k dobrému, pomáhá žít hluboké a radostné lidské vztahy a rozvíjet osobní vlohy. Bůh nám odpouští jako první.
„Člověk je totiž jádrem své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.“ (GS 12)
KANCIONÁL, společný zpěvník českých a moravských diecézí. Zvon 1999. Str. 493.
SAVERIO GAETA. Mé Jubileum. Co říká Jan Pavel II. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří r. 2000. Str. 14.
ŠKERENČÁKOVÁ MONIKA JOLANA, Armáda Ducha Svatého, Praha 2009. str. 25.
SAVERIO GAETA. Mé Jubileum. C říká Jan Pavel II. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří r. 2000. Str. 12.
RECONCILIATIO ET PAENETENTIA, O smíření a pokání v dnešním poslání církve. Posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla ll. O smíření a pokání v dnešním poslání církve z 2. prosince 1984. Zvon, České katolické nakladatelství Praha 1996. Čl. 14, str. 32.