V pohledu papeže Wojtyly se 20. století – „tak nabité událostmi a změnami, poznamenané tolika dějinnými tragédiemi, které jsou hořkým plodem hříchu, ale také a především prozářené úžasnými skutky Boží prozřetelnosti“ – vyznačuje „spoustou výzev a otázek, podnětu a očekávání“ a vypadá jako „příznivý moment, v němž má každý umět vzít na sebe plnou osobní a společenskou odpovědnost“.¹

„Zde se setkáváme s podstatným momentem, jímž se křesťanství liší od ostatních náboženství, v nichž je od počátku deklarováno hledání Boha ze strany člověka. Zde nejenom člověk hledá Boha, ale Bůh sám přichází, aby o sobě promlouval k člověku a ukazoval mu cestu, po níž k němu může dojít.“²

„To dnes od nich bezesporu vyžaduje, aby svými duchovními a myšlenkovými obzory přesahovali hranice vlastního národa, odložili národnostní sobectví a ctižádostivé nároky vládnout nad ostatními národy, a živili hlubokou úctu k celému lidstvu, které se už tak namáhavě propracovává ke své větší jednotě.“ (GS 82) Věřím, i projekt poslouží k sjednocení lidí.

Kdo se chce modlit, Otče náš, musí být smířen se svými bratry. Bůh, v něhož věříme, je Otec a je nám velmi blízko, není anonymním bohem.  Modlitba není magie, nýbrž spočinutí v Otcově objetí. Ježíš nás učí, že za ním nemáme chodit s mnoha slovy, protože „On ví všechno“. Prvním slovem modlitby, kterou učí, je slovo ´Otec´- a to je zároveň klíčem k celé modlitbě.³ Z modlitby proudí touha pomáhat, sloužit, být nablízku v nesnází svým bližním. „Papež Wojtyla pak konstatuje se zjevnou radostí, „jak se v naší době množí dobrovolné projevy pomocí, které sdružují … z toho plyne touha děkovat Bohu za toto vzrůstající hnutí pozornosti pro člověka, velikodušné blíženské lásky a solidarity“⁴ V slavení přijatého a darovaného odpuštění jsme si rovní. Ať je někdo žid, ateista, budhista, křesťan, muslim, komunista, hledající, … Nikdo není výš ani níž. Odpuštění slavíme tehdy, kdykoli ho přijímáme a pokaždé, když ho darujeme. K jeho oslavnému výrazu je zapotřebí obojího.

„Ke komu se modlím? K Bohu Všemohoucímu? Vzdálenému? Ježíš to tak necítil. Ke komu se tedy modlím? Ke kosmickému Bohu: To by dnes docela šlo,… modlit se ke kosmickému Bohu, že? Tato polyteistická varianta je nesená dnešní light – kulturou… Máš se však modlit k Otci! „Otec“ – to je silné slovo. Máš se modlit k Tomu, který tě zplodil, který ti dal život, právě tobě. – Ne všem, to by bylo moc anonymní. Tobě! Mně! A zároveň je Tím, kdo tě doprovází na tvé cestě, zná celý tvůj život. Všechno! To, co je dobré, i to, co není až tak dobré. Ví všechno. Pokud nezačínáme modlitbu tímto slovem – ne snad vysloveným rty, nýbrž srdcem – nemůžeme se modlit křesťansky.“

Slovo „Otec“ otevírá brány.⁵

1. _{SAVERIO GAETA, Mé Jubileum, Co říká Jan Pavel ll. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2000. str. 24-25.}
2. _{TERTIO MILLENNIO ADVENIENTE. Apoštolský list Jana Pavla ll. O přípravě na Jubilejní rok 2000 z 10. listopadu 1994. Zvon, České katolické nakladatelství Praha 1995, čl. 6, str. 12.}
3. _{Papež FRANTIŠEK. HOMILIE. Česká sekce Vatikánského rozhlasu. JAK SE SPRÁVNĚ MODLIT OTČENÁŠ. 20. 6. 2013. Přeložila Johana Bronková.}
4. _{SAVERIO GAETA. Mé Jubileum. C říká Jan Pavel II. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří r. 2000. Str. 13.}
5. _{Papež FRANTIŠEK. HOMILIE. Česká sekce Vatikánského rozhlasu. JAK SE SPRÁVNĚ MODLIT OTČENÁŠ. 20. 6. 2013. Přeložila Johana Bronková.}