V pohledu papeže Wojtyly se 20. století – „tak nabité událostmi a změnami, poznamenané tolika dějinnými tragédiemi, které jsou hořkým plodem hříchu, ale také a především prozářené úžasnými skutky Boží prozřetelnosti“ – vyznačuje „spoustou výzev a otázek, podnětu a očekávání“ a vypadá jako „příznivý moment, v němž má každý umět vzít na sebe plnou osobní a společenskou odpovědnost“.1

„Zde se setkáváme s podstatným momentem, jímž se křesťanství liší od ostatních náboženství, v nichž je od počátku deklarováno hledání Boha ze strany člověka. Zde nejenom člověk hledá Boha, ale Bůh sám přichází, aby o sobě promlouval k člověku a ukazoval mu cestu, po níž k němu může dojít.“2

„To dnes od nich bezesporu vyžaduje, aby svými duchovními a myšlenkovými obzory přesahovali hranice vlastního národa, odložili národnostní sobectví a ctižádostivé nároky vládnout nad ostatními národy, a živili hlubokou úctu k celému lidstvu, které se už tak namáhavě propracovává ke své větší jednotě.“ (GS 82) Věřím, i projekt poslouží k sjednocení lidí.

Kdo se chce modlit, Otče náš, musí být smířen se svými bratry. Bůh, v něhož věříme, je Otec a je nám velmi blízko, není anonymním bohem.  Modlitba není magie, nýbrž spočinutí v Otcově objetí. Ježíš nás učí, že za ním nemáme chodit s mnoha slovy, protože „On ví všechno“. Prvním slovem modlitby, kterou učí, je slovo ´Otec´- a to je zároveň klíčem k celé modlitbě.Z modlitby proudí touha pomáhat, sloužit, být nablízku v nesnází svým bližním. „Papež Wojtyla pak konstatuje se zjevnou radostí, „jak se v naší době množí dobrovolné projevy pomocí, které sdružují … z toho plyne touha děkovat Bohu za toto vzrůstající hnutí pozornosti pro člověka, velikodušné blíženské lásky a solidarity“V slavení přijatého a darovaného odpuštění jsme si rovní. Ať je někdo žid, ateista, budhista, křesťan, muslim, komunista, hledající, … Nikdo není výš ani níž. Odpuštění slavíme tehdy, kdykoli ho přijímáme a pokaždé, když ho darujeme. K jeho oslavnému výrazu je zapotřebí obojího.

„Ke komu se modlím? K Bohu Všemohoucímu? Vzdálenému? Ježíš to tak necítil. Ke komu se tedy modlím? Ke kosmickému Bohu: To by dnes docela šlo,… modlit se ke kosmickému Bohu, že? Tato polyteistická varianta je nesená dnešní light – kulturou… Máš se však modlit k Otci! „Otec“ – to je silné slovo. Máš se modlit k Tomu, který tě zplodil, který ti dal život, právě tobě. – Ne všem, to by bylo moc anonymní. Tobě! Mně! A zároveň je Tím, kdo tě doprovází na tvé cestě, zná celý tvůj život. Všechno! To, co je dobré, i to, co není až tak dobré. Ví všechno. Pokud nezačínáme modlitbu tímto slovem – ne snad vysloveným rty, nýbrž srdcem – nemůžeme se modlit křesťansky.“

Slovo „Otec“ otevírá brány.5


  1. SAVERIO GAETA, Mé Jubileum, Co říká Jan Pavel ll. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2000. str. 24-25.
  2. TERTIO MILLENNIO ADVENIENTE. Apoštolský list Jana Pavla ll. O přípravě na Jubilejní rok 2000 z 10. listopadu 1994. Zvon, České katolické nakladatelství Praha 1995, čl. 6, str. 12.
  3. Papež FRANTIŠEK. HOMILIE. Česká sekce Vatikánského rozhlasu. JAK SE SPRÁVNĚ MODLIT OTČENÁŠ. 20. 6. 2013. Přeložila Johana Bronková.
  4. SAVERIO GAETA. Mé Jubileum. C říká Jan Pavel II. o velkém jubileu. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří r. 2000. Str. 13.
  5. Papež FRANTIŠEK. HOMILIE. Česká sekce Vatikánského rozhlasu. JAK SE SPRÁVNĚ MODLIT OTČENÁŠ. 20. 6. 2013. Přeložila Johana Bronková.